Planetární mlhoviny – tvar
Prvním, kdo označil pozorovaný objekt za planetární mlhovinu, byl William Herschel v roce 1783. Nejčastějším tvarem je pravděpodobně eliptický tvar, ale jsou zřejmě případy i tvaru kruhového.
Pravidelný tvar planetárních mlhovin není příliš častý. Planetární mlhoviny jsou velmi často mírně zploštělé nebo protáhlé. Na základě prvních spektrografických pozorování předpokládali Campbell a Moore (1918), že zploštělost je výsledkem rotace planetární mlhoviny kolem vedlejších os. Bohužel mnoho přesných a spolehlivých pozorování selhalo při zjišťování nějakého důkazu rotace mlhoviny. Zploštělost nebo protáhlost planetárních mlhovin může být také vysvětlena přítomností magnetického pole mlhoviny. Planetární mlhoviny mají velice různorodé tvary, ale jsou planetární mlhoviny, které jsou si velice podobné. Příkladem podobnosti tvarů mohou být planetární mlhoviny prstencovitého tvaru NGC 6720 v souhvězdí Lyra a jedna z nejjasnějších planetárních mlhovin NGC 7293 ve Vodnáři.
Klasifikace tvaru
Začneme od třídy „planetoid“ což znamená od planetárních mlhovin, které se skládají
z jednoduché obálky s jasnou oblastí více či méně jednotnou
přes celý disk. Budeme tuto třídu označovat symbolem I. Druhou
třídu budeme označovat II a jsou to planetární mlhoviny s
dvojitou obálku nehledě na jejich relativní rozměry nebo
jiné vlastnosti. Třída III jsou mlhoviny mající tvar
prstence bez zjevné další obálky, ale s jasně znatelným
ohraničením prstence. Symboly I, II a III plně charakterizují určité tvary a struktury
mlhovin a dohromady mají vývojový význam. Vývoj planetárních mlhovin je v pořadí
I › II › III, tj. planetoid › dvojobálka › prstenec. Symboly I, II a III také
charakterizují velikost planetárních mlhovin, a to jak vizuální, tak i absolutní. Do
třídy I patří nejmenší a do třídy III největší planetární mlhoviny.
Dalším prvkem, který může být zařazen do klasifikace podoby planetární mlhoviny, je
bipolární struktura. Bipolarita může být reprezentována
všemi třemi zmíněnými typy planetárních mlhovin. Na druhou stranu zde existují rozdílné
stupně vývoje bipolárních mlhovin, pravděpodobně díky rozdílnosti ve vlivu magnetických
a setrvačných sil.
B označujeme třídu bipolárních mlhovin, k označení přidáváme indexy a, b, c, d, které označují stupeň vývoje bipolarity. U planetárních mlhovin typu Ba bipolarita ukazuje pouze přírůstek jasu na okrajích vedlejších os (NGC 6720). U typu Bb jsou dvě „čepičky“ plně vyvinuté (NGC 3587) a u typu Bc jsou „čepičky“ zcela jasně odděleny (A 66). Krajní případ bipolarity a také plochosti („obdélník“ nebo „přesýpací hodiny“) planetárních mlhovin označujeme Bd (IC 4406, M 2-9, NGC 2346).
Sp označuje poměrně exotickou třídu spirálních planetárních mlhovin, u kterých pozorujeme dvě symetrická spirální ramena, z čehož vyplývá spojení vlivu vlastního magnetického pole planetární mlhoviny a běžného magnetického pole Galaxie.
D jsou označené proměnné objekty, tj. objekty vývojově mezi planetární a difúzní mlhovinou.
S je typem, u kterého nemůžeme rozeznat tvar planetární mlhoviny. Mají úhlový rozměr natolik malý, že nemohou být vyčleněny z kategorie hvězd.
Je nutné poznamenat, že ve většině případů může jeden a ten samý objekt příslušet několika typům zároveň. V takovém případě musí být použita kombinace klasifikací. Například NGC 4361 je spirální (Sp), má druhou obálku (II) a také můžeme vidět zvětšenou jasnost na okrajích vedlejších os (Ba). Pak mlhovina náleží do třídy Sp II Ba. Symboly jsou uspořádány podle stupně intenzity každého aspektu – nejdůležitější a nejnápadnější je na prvním místě atd. Více než 150 planetárních mlhovin je klasifikováno podle tohoto klasifikačního systému na základě snímků pořízených hlavně s použitím CCD techniky ( Jewitt a kol., 1986; Chu a kol 1987).